horolezec.net

Předloni jsme byli ve Finsku, vloni jsme byli ve Finsku, tak kam pojedeme letos? Co třeba do Finska? Volba padla na severozápadní výběžek s nejvyšší horou Halti. Oblast nese název Käsivarren erämaa-alue a hlavním lákadlem proč se vydat právě sem byla zdejší krajina, kde nerostou skoro žádné stromy. Alespoň tedy v severní části této oblasti, která se rozkládá v nadmořské výšce přibližně mezi 550 až 1300 metry nad mořem. Užili jsme si jak krásných výhledů tak putování v mlze a vánici.

Přílet jsme zvolili přes Helsinki do Kittilä a pak busem do Kilpisjärvi, další možností by byla doprava letecky do Tromso a pak taxíkem.

Letos se přílet obešel bez zápletky a tak jsme hned po příletu nasedli do autobusu do Muonio a po cca. 1,5 hodině se ocitli na konečné u benzínky a místního motelu. Moc jsme se spaním v posteli nepočítali, ale zkusili jsme se zeptat. Bohužel měli zavřeno a tak jsme popošli asi 500 metrů k lesu a rozdělali si stan. Příští den byl na programu nákup potravin a také snídaně v bufíku na benzínce a kolem poledne odjezd busem do cílové destinace.

Bus nás vyklopil v Kilpisjärvi, chtělo by se říci v centru, ale je to rovněž u benzínové stanice s krámkem a prosklenou kavárnou. V okolí je pár hotýlků a penzionů, které působí nepříliš naplněným dojmem. Jdeme si dokoupit mapu celé oblasti v měřitku 1:100 000, druhou máme již z letiště, ale je to jenom oblasti Halti 1:50 000. A teď už nastává fáze balení věcí do našich bobů, připevňování a seřizování táhel atd.

Rozjíždíme se do kopce na 14-ti kilometrovou etapu ke srubu Saarijarvi až pozdě odpoledne. Překonáváme táhlým stoupáním přibližně 250m výškový rozdíl a do srubu vcházíme již skoro za tmy. Vychutnáváme si první pobyt ve srubu a polární záře nás také přivítá pěkným nazelenalým divadlem na obloze.

Druhý den pokračujeme pěkně na pohodu k Meekonjärvi, cesta zpočátku stoupá ke srubu Kuonjarjoki a v závěru zase klesá. Tady je třeba poznamenat, že celá cesta z Kilpisjärvi na vrchol Halti je vytyčovaná a občas po cestě někdo projede na skútru. Ze skútristů jsme tento den potkali ráno dva pohraničníky, kteří přijeli ráno ke srubu, poptali se kam máme namířeno a zase odjeli. A pak nás ještě asi dvakrát míjeli stavaři srubu, kteří právě opravovali jeden ze srubů u jezera Porojärvi. Na dálku jsme ještě zpozorovali skupinku turistů, kteří směřovali zřejmě na Halti. Cestou se horší počasí, zatím jenom formou zvětšené rychlosti větru. Večer ve srubu je útulno, ale venku se čerti žení.

Ráno se zpočátku zdá, že počasí bude dobré, cesta však stoupá údolím vzhůru a s přibývající výškou se horší počasí. Ocitneme se na pláni, kde nás vítr bičuje kousky ledu do obličeje a tak uvítáme možnosti udělat malou pauzu u srubu správce parku. Je sice zavřený, ale jako závětří přijde vhod. Po svačince stoupáme vzhůru podél řeky Bihčosjohka, cesta se stočila a tak vítr fouká již jen z boku. Před jezerem Pitsusjärvi se počasí zklidní a můžeme si užívat výhledů. Ubytováváme se ve srubu Pitsusjärvi a zbytek odpoledne trávíme na výletě v okolí srubu.

Následující den bylo v plánu vyjít na vrchol Halti, ale počasí je hnusné. Ještě před odchodem ze srubu se na ohřátí staví skupinka Čechů, kteří jedou právě z Halti. Jejich zčervenalé tváře hovoří o stavu počasí dostatečně. Dnes tedy nakonec budeme rádi za to, že dojdeme do srubu pod Halti.

Tady Fíla zažije menší eskapádu při výletu na záchod, která ho přiměje brát si GPS i na tato místa. Viditelnost, zvlášť když se začalo smrákat, byla tak 2 metry! Tedy žádná legrace!!

Ani další den se počasí příliš nelepší a tak si střihneme pouze výstup na Halti, kde chvílemi je vidět i do údolí, ale spíše sporadicky. Na vrcholu využijeme i signál pro odeslání sms domů, i když naťukat v tom nečase pár znaků bylo o omrzliny. Zbytek odpoledne a večer si krátíme mimo jiné vyřezáváním ze dřeva. V tomto oboru exceluje nejvíce Kečup.

Po výstupu na Halti je v plánu pokračovat směrem na jih do oblastí, které jak očekáváme nebudou tolik navštěvované a kde chceme nasát atmosféru odloučení od civilizace. Tedy ne že že bychom tu doposud potkávali nějaké davy, díky nehezkému počasí jsem tu v podstatě sami. Cesta na Kopmajoki je ještě vytyčovaná. Jedná se o odbočku východním směrem z hlavní dálnice Kilpisjärvi-Halti. Zajímavý je průběh velké části cesty zúženou soutěskou, kde se jede po zamrzlém potoce a orientačně je to velmi jednoduché. Na cestě jsou při vjezdu do soutěsky cedule s nápisem ve finštině, kterým nerozumíme. Jedná se zřejmě o varování před lavinami nebo probořením do potoka? Novinkou večera je hra, kterou jsme si vyrobili. Jakási obdoba člověče nezlob se, kdy se hází kostkou a postupuje se přes políčka. Vstup na některá políčka s sebou nese povinnost plnit určité úkoly. A tak třeba obíháme chalupu, chodíme nasekat dříví do dřevníku, přikládáme do kamen a nebo a to se nesetkalo s pozitivní odezvou, odevzdáváme spoluhráčům nějakou sladkost, většinou bonbón. Když si člověk veze potraviny na 14 dní s sebou, tak moc nadšený z odevzdání, byť jen části potravin, kupodivu není . Pokud si dobře pamatuji tuto hru jsme již v dalších dnech neoprášili.

Opouštíme vytyčovanou cestu a volíme postup po řece Valtijoki. Udělalo se krásně, není třeba koukat moc do mapy a tak si užíváme krásných pohledů na zasněženou krajinu. Občas objíždíme meandry, chvílemi stoupáme po úbočí kopce a někdy jedeme přímo po zamrzlé řece. Cestou potkáme lišku, která si nás z dálky prohlíží a párkrát najdeme na zemi rozsápané místní hraboše. Jedeme po proudu a v nejnižších bodech se na břehu řeky objevují zakrslé břízky. Stočíme se k východu mezi kopci Ádjatoaivi a Goallá a zamíříme srubu Taapmajärvi. Další z malých sroubků, který má malou předsíňku a jednu místnost pro 4 osoby. Plynový vařič zde už není a tak částečně na vaření využíváme i náš benzínový vařič. Před večeří máme díky velkému oknu krásný výhled do krajiny a přímo pod oknem pobíhá jakýsi hraboš. Je to taková chlupatá kulička, opravdu dosti kulaté zvířátko, ze kterého jenom vyčnívá malý čenich a končetiny. Neustále pobíhá po sněhu a prohrabává se na vyfoukaných místech na zem, kde vyhrabává cosi k snědku. Kečup se jej snaží nalákat na kousek chleba, ale hraboš k němu čichne a jde pryč. Z dálky pozorujeme jakési zvíře, které je od nás tak 1km daleko a tipujeme ho na rosomáka.

Míříme na jih. Cestou je kopec, dle mapy téměř symetrických tvarů, s krásným názvem Jorba-Čierti. Z jeho vrcholu shlížíme k dnešnímu cíli, kterým je srub Tenomuotka. Srub nevidíme asi díky vegetaci, která se táhne směrem na jih a která nevěští moc dobrého. Dle dřívějších zkušeností víme, že v nížinách se vyskytuje hluboký sníh, kterým se těžko prostupuje. Sjedeme podél sobího plotu, který tvoří zároveň hranici s Norskem k řece Boazoeatnu a opravdu se začínáme bořit. Prošlapáváme se po řece až ke srubu. Snažíme se využívat starou skútrovou stopu, která se však často ztrácí. Ve srubu nacházíme výbavičku na muškaření a dokonce nějaká pádla. V létě se sem očividně jezdí. Večer po setmění se koná polární záře.

Nevstali jsem zrovna moc brzo a to máme dnes urazit nějakých 35 km volnou krajinou ke srubu Puuvrasjoki. Na tuto myšlenku nás přivedly stopy a zápis ve srubové knížce našich přednocležníků a také vědomí, že pokračovat dále na jih hlubokovým sněhem možné nebude. Původně jsme plánovali jet na Hirvasvuopio a pak se stočit k Ropi. Obcházíme zprava kopec Karravaara a směřujeme téměř přímým směrem k vesničce Raittijärvi. Tato vesnička je sobařská díra s asi pěti domy a vedou odtud skútrové dálnice třemi směry. Na Kilpisjärvi 35 km, Saarikoski 30 km a do Hetty 160km. Pár kilometrů ještě pokračujeme směrem na Saarikoski a potom se odpojujeme od skútrové stopy a pomocí GPS si určujeme azimut přímo na srub Puuvrasjoki. Je to docela dálka a den se začíná chýlit. Azimut udržujeme díky v dálce dobře viditelným kopcům v Norsku. Jinak by orientace byla dosti náročná. Už tak nám znepříjemňují pohyb vyfoukaná místa s trčícími kameny. Do srubu přijíždíme již za tmy.

Další etapa vede na Ailakkajärvi, což je asi poloviční vzdálenost včerejšího dne. Jede se po úbočí kopce, spíše mírně stoupáme až na kopec nad jezerem Ailakkajärvi. Odtud je pěkný výhled na jezero a celé údolí pod námi. Po krásném sjezdu na náhorní plošinu vedle jezera je to ještě pár kilometrů ke srubu.

Příští den pokoříme vrchol Dierpmesvám 1028m.n.m., tady se ocitneme na chvíli uprostřed sobího stáda, které čítá pár set kusů a sledujeme sobaře na skútru při práci. Krásným sjezdem se dostáváme k jezeru Dierpmesjávri se stejnojmenným srubem. Tady už nás zase pronásleduje civilizace. Okolo jezdí výletníci na skútrech, je to vždy stejný scénář, kdy jede kolona přibližně 7-8 skútristů za sebou. Ale je už večer a tak se proženou kolem asi dvě skupiny a je klid. Tyto poslední dny jsou již ve znamení pohodové turistiky, kdy máme času až až. Vydáváme se podél jezera východním směrem, pak se stočíme podél vrcholu Jollánoaivi a vlastní cestou si to razíme k nám již známému srubu Kuonjarjoki. V tomto srubu spíme poslední noc před odjezdem do města a poprvé a naposled na této výpravě máme spolunocležníky. Poslední den objíždíme kopec Guonjarvárri zprava, abychom nejeli po stejné cestě jako první dny naší akce a postupně klesáme kolem kopce Saana a jezera Saanajärvi do Kilpisjärvi.

Mapa:
http://www.retkikartta.fi/retkikartta.php
Bus:
http://www.matkahuolto.com/en/

Mrzlo až umělé hmoty praskaly, plynové vařiče nehořely, ale bylo to fajn. Letošní zimní běžkování ve finském národním parku Lemmenjoki nám přineslo spoustu zážitků, podobně jako loňský pobyt v NP Urho Kekkonen.

Lemmenjoki je až na údolí řeky Lemmenjoki o něco divočejší, je tu méně chat a tudíž spacák to -30, stan a další potřeby pro kempování jsou nutností. Naše dobrodružství začalo, trochu nečekaně už na letišti v Praze. Možná to byla náhoda, možná začaly aerolinky šetřit, faktem je, že vážení batohů proběhlo poněkud přísněji než loni. Nakonec jsme za přesváhu platili něco přes 2000,– Maďal se sýry a dalším jídlem v kapsách svojí péřovky dokonce za 200,– Každopádně děkujeme paní z kanceláře Finnairu, která nám domluvila tuto „lepší“ cenu, pán na přepážce po nás původně chtěl cca 5000,– ČSA mají 2,5x vyšší ceny za přesváhu než Finnair a náš let jako na potvoru operovaly právě ČSA! Ponaučení pro příště: jídlo nebrat žádné a vše koupit na místě!

Tak to bychom měli, let do Ivala proběhl vpořádku a lyže, jejichž přeprava mě stála Kč 2200,– nedorazily, jaká to ironie.. Alespoň, že dorazily příští den v poledne.

Na letišti jsme si vzali taxi, po cestě dokoupili jídlo a bomby na vaření v Ivalu a pak už vstříc dobrodružství. Náš cíl byla vesnice Angeli, taxikář nám prozradil, že je tu podruhé v životě a to bydlí v Ivalo (asi 130 km). Cestou prohnal pár sobů, kteří běželi vždy chvíli před autem, než je to přestalo bavit a uhnuli stranou. Běželi dobře čtyřicítkou a to mají na nohách od přírody takové ty bačkory, aby mohli chodit v hlubokém sněhu.

Taxikář dostal zaplaceno a my se dali do sestavování našich tažných strojů, podařilo se a jede se. Směr je jasný – srub Vaskojoki, ovšem času je málo. Je už pět odpoledne a pomalu je jasné, že nás nemine další noc ve stanu. Těsně před setměním, poté co se značně ochladí, jdeme kempovat na břehu řeky. Kluci zkouší tavit sníh, ale vařič jim nechce chytit. Je to předzvěst problémů s plynovými vařiči. Ráno se nám uvařit podaří a vyrážíme po řece ke srubu. Snažíme se sledovat skútrovou stopu, která chvílemi odbočuje a někdy vede houštím, kterým se musíme prodírat. Od soutoku s řekou Vaskojoki se situace zlepší, přeci jenom je to větší řeka. Kolem třetí už jsme v místech, kde by měl být srub, ale nevidíme nic, tak se dostává ke slovu gps a za čtvrt hodiny, po zdolání vysokého břehu, jsme na místě. Srub je luxusní, dokonce se saunou, která je ovšem zamčená teploměr venku ukazuje v noci krásných – 35

Další dva dny se snažíme dostat ke srubu Vaskolompolo, v plánu je držet se řeky, kde doufáme ve skútrovou stoupu nebo alespoň pevný podklad a nebořící se sníh. Skútrová stopa nás vede podél plotu na kopec Vuolimušaláš odkud je pěkný výhled na kopce na hranicích s Norskem. Po sjezdu k řece Vaskojoki, ale nenacházíme stopu vedoucí proti proudu a tak pokračujeme k norské hranici. Kousek od ní pod kopcem s názvem Stuorrabogoaivi nocujeme. Snažíme se změřit teplotu mými hodinkami, ovšem po chvíli zjišťujeme, že měří jenom do – 20. Kláda byla větší.. Daleko horší je, že vařiče hoří takovým úsporným plamínkem, i když jsou puštěny na max. Teprve po 20-timinutovém zahřívání bomby ve spacáku se dá zase chvíli vařit.
Další den zkoušíme starou skútrovou stopu, která míří na jih, což je dobrý směr. Stopa se však během cesty několikrát zaklikatí a poté dojedeme ke srubu, který není značený v mapě a je zamčený. Pokračujeme dál, ale u dalšího plotu se stopa opět stočí na východ a nám nezbývá než se nechat vést „bláznivým skútrařem“. Další noc trávíme kousek od řeky Hirvihaara. Opět velmi krutá zima, která však Maďalovi nebrání, aby pravidelně kontroloval stav polární záře a jejímu focení. My ostatní si šetříme energii pěkně zalezlí do spacáčků.

Následující den ještě pořád pokukujeme „doprava“ po cestě na jih ke srubu Vaskolompolo nebo Postijoenlatva, když však dojedeme k prvním boudám zlatokopů, víme, že míříme na Morgamoju. K večeru, po prudším sjezdíku k chajdě, cítíme ve vzduchu kouř a je nám jasné, že po 4 dnech zase potkáme jiné lidi. Jsou to Češi a asi mají víc rozumu než my, protože si půjčili široké lyže a pulk. Tudíž na rozdíl od nás dokážou prorazit i mimo stopu. Sice to není bez práce, ale podařilo se jim vytáhnout to z Njurgalahti až na Vaskolompolo a nemuseli ani jednou nocovat ve stanu. Na chvíli se večer zastaví i místňák na skútru, dostává od nás kávu se Strohem.

Ráno se loučíme s druhou skupinou, která vyráží směr Vaskojoki a při té příležitosti somrujeme benzínový vařič, přeci jen nás čeká ještě dobrý týden putování zimní krajinou. Dáváme si odpočinkový den s tím, že přespíme na Ravadasjärvi. Sjíždíme z kopce k řece Lemmenjoki a obědváme ve srubu Kultasatama. Je to menší srub bez plynového vařiče, rozhodně míň komfortní než Morgamoja, ale zatopit se tu dá a vedle je dokonce teepee s ohništěm. Kraťoučkým sešupem se dostáváme na řeku Lemenjoki a po ní se výletním tempem suneme k Ravadasjärvi. Je to pohodová turistika, protože je tu krásná stopa a dokonce jsou tu tyče pro skútristy. Faktem je, že žádný skútr další dva dny nepotkáme. Cestou obdivujeme ledopády a příkré skalnaté svahy nad řekou.

Ravadasjärvi je velký srub, který má dvě části a obě volně přístupné, což se hodí, protože večer přijíždí dva Finové a každá skupinka má tak svojí cimru. Užíváme si vyhřátého srubu a jediné co nám leží na mysli je kam pojedeme zítra. Jak už to tu chodí, nemáme jistotu jak a jestli vůbec se dostaneme dál k našemu dalšímu cíli, kterým je autiotupa Oahojoki. Rozhodujeme se, že uděláme průzkum jednak směrem na Njurgalahti, zda objevíme stopu naším směrem na jihovýchod a druhak zkusíme brute force, tj. vyrvat to „diretkou“ vzhůru na vrchol Ravadaspää pěšky hlubočákem, zda bude nahoře podklad nést a tudíž možné pokračovat nejkratší cestou k Oahojoki. Skupina Fíla a Kečup to zkouší po řece a my s Maďalem jdeme na kopec. Po dvou hodinách lopocení jsme na vrcholu a zdá se, že by to šlo. Po krátké obhlídce si připínáme lyže a mastíme to dolů. Parádní sjezd v prašanu.. Kolem jedné hodiny se všichni zase setkáváme ve srubu a Fíla s Kečupem hlásí, že žádnou stopu na Oaho nenašli. Po obědě, protože máme dost času, jdeme prozkoumat cestu na kopec Morgam-Viipus, kde by mohla vést skútrovka a mohli bychom se tak dostat sice oklikou, zato však s menší námahou požadovaným směrem. Maďal jede na foto projížďku, ostatní na kopec. Trochu nudná cesta po řece se od srubu Kultasatama mění v pěkný výstup do kopce. Stopa má dobrý směr a my stoupáme většinou pěšky s lyžemi na ramenou. Po asi dvou hodinách jsme na nejvyšším vrcholu oblasti Morgam-Viipus 599m . Krásný kruhový výhled na celou oblast nám umožnilo počasí, které se od rána umoudřilo a teď je krásně vymetená obloha. Kocháme se asi čtvrt hodiny než se otočíme směrem k našemu přechodnému domovu. Sjezd opět parádní, i když pro někoho spíše za trest Zpátky na srubu jsme až po západu slunce, naštěstí nám Maďal pěkně zatopil.

Další den ráno zapřaháme naše bobíky a naposledy absolvujeme cestu k autiotupě Kultasatama. Na nejvyšší vrchol okolí už dnes nejdeme, stačilo včera a razíme stopu ke kopcům před námi. Po krátké diskuzi volíme variantu přes kopec Sállejotoaivi a Oahoaivi. Opět je krásný slunečný a den a my si užíváme parádní výhledy. Podklad je v této výšce pevný, vyfoukaný. Jenom v jednom místě před stoupáním na Oahoaivi se chvíli boříme v místní „kleči-břízkách“ než se podklad opět zpevní s přibývající výškou. Na vrcholku Oahoaivi se stíny začínají prodlužovat a my pozorujeme nedaleko se pasoucí stádo sobů. Zároveň se začíná zvedat prudší větřík, který nás nutí k pohybu směr dolů. Srub je již na dohled asi 2 km v údolí na břehu řeky, ale musíme dolů a to znamená brodění hlubočákem. Není to tak zlé a po cca. třičtvrtěhodince se doplazíme k zádveří srubu. Nemusíme moc dlouho koumat, abychom přišli na to, že tu nikdo nebyl alespoň měsíc. Vše zaváté sněhem a stopa taky žádná. Jako bychom byli někde na konci světa.

Máme v plánu dojít k silnici číslo 955 a pak najít stopu k Taimenjärvi. Plán je to dobrý o tom nikdo nepochybuje, zato asi každý z nás pochybuje o jeho realizovatelnosti. Opět se dělíme na dvě skupiny já a Maďal jdeme razit cestu k silnici. Kluci se jdou podívat na druhou stranu na kopce. Věci samozřejmě necháváme ve srubu.. Po chvíli nacházíme velmi starou skútrovou stopu a snažíme se ji sledovat, ale zanedlouho ji opouštíme, protože má špatný směr. Směr kontrolujeme buzolou, až nás ze směru vytrhne stožár čnící z vrcholu jednoho z kopců. V naději, že by tam mohla vést stopa od silnice, stočíme se trochu jižněji. Jaké je naše překvapení, když na vrcholu žádný stožár není, byl to jen optický klam. Skutečný stožár je asi o 8 kilometrů dál na jiném kopci u silnice. Pod kopcem Urroaivi se k nám blíží sněhová přeháňka a chvíli váháme, zda jít až na vrchol. Zvědavost zvítězila a z vrcholku se snažíme dohlédnou na silnici, je asi 2,5 km pod námi a my se můžeme vrátit zpátky ke srubu s dobrou zprávou. Kolem třetí odpoledne jsme ve srubu a odchod odkládáme na další den. Volný čas věnujeme mimo jiné opravám hůlek, kterým upadávají talířky.

Přes noc trochu sněžilo a hlavně foukal vítr a stopa, kterou jsme předchozí den vyšlapali je zavátá. Naštěstí je vidět a také dobře nese. Cesta i se zátěží je bez problémů až na vrcholek Urroaivi. Odtud k silnici je to coby kamenem, ale zdání klame. Za chvíli jsme zase minimálně po kolena ve sněhu a začíná brodění. Rychlost postupu 1 km/hod. Asi za dvě hodiny jsme u zamčeného srubu Juntinoja kousek od silnice a po obědě na zápraží sejdeme k silnici. Provoz tu není moc čilý, jedno auto za 20-30 minut. Na mapě jsme si vyhlédli sobí plot podél kterého doufáme bude vést skútrová stopa. Jedeme 2 km po silnici ke stožáru s vysílačem a zde podnikáme průzkum východním směrem. Bohužel se nám nepodařilo najít žádnou stopu a po zvážení volíme změnu plánu. Necháme se svézt autem k jezeru Solojärvi a odtud využijeme skútrové cesty, která je i značená v mapě. Expedice timto končí.

Další dny trávíme výletem do Inari, navštívíme muzeum a poté se pomalu – 3dny přesunujeme po skútrové stopě až do Ivalo, kde po noci strávené vedle letištní plochy zakončujeme náš výlet. Ani ten odlet se neobešel bez zápletky. Díky sněžení nám zrušili let.. ještě vidíme jedno letadlo nad přistávací dráhou, jeho pilot ale ukončil přistávací manévr a namířil si to na jižnější letiště v Rovaniemi. Po pár hodinách čekání míříme do Rovaniemi i my – autobusem. O půlnoci jsme v Helsinkách a do Prahy se tak dostáváme až druhý den v poledne. Patnáct stupňů nad nulou a já se potím v autobusu cestou z letiště domů..

Hrubý nákres trasy Lemmenjoki

Hrubý nákres trasy Hammastunturi